RC Recenze - Nalezení ztracené Marty (Caroline Wallace)

Marta je ztracená. Je ztracená od chvíle, kdy ji jako miminko našli v kufru ve vlaku. Od té doby čeká v kanceláři ztrát a nálezů na liverpoolském nádraží. Je to už šestnáct let a Marta, které dali jméno Ztracená, stále doufá, že se o ni někdo přihlásí. Celou dobu Martu vychovává žena zvaná Matka, bigotní manipulativní tyranka, pro niž jsou všechny příjemné stránky života jen dílem Satana. Navzdory tomu si Marta zachová ničím nezkalenou víru v dobro a málem na svou naivitu doplatí, ale s pomocí přátel nakonec dokáže nástrahy zlého světa překonat.

Na první pohled fantaskní příběh, který se odehrává prakticky celý na liverpoolském nádraží sedmdesátých let, se mohl docela dobře stát. Autorka stránky své knihy zaplňuje svéráznými hrdiny a napínavými dějovými linkami, ať už je to vzrušující nález kufříku údajně obsahující předměty skupiny Beatles, či objevování tajuplných chodeb pod městem, a jak sama přiznává, její kniha je „milostným dopisem městu Liverpool“. A především je to příběh hledání vlastní identity. Je to příběh ztrát a nálezů. Příběh podobající se pohádce, viděný čistýma očima dívky, která si dokázala vytvořit svůj vlastní magický svět mezi zdmi rušného nádraží, mikrosvět, v němž čtenář spolu s Martou a jejími přáteli objevuje celý vesmír.

Co byste dělali, kdyby vás vaše matka, když jste byli ještě malé miminko, odložila v kanceláři ztrát a nálezů na liverpoolském nádraží a nechala vás tam na té nejvyšší polici ležet až devadesát dní? A pak byste museli žít s náhradní despotickou Matkou, jež ve všem vidí ďábla? Tak přesně tohle se stalo Martě Ztracené, dívce, která za celých šestnáct let svého života nevystrčila ze svého nádraží nos. Jak má ale svůj životní příběh dotáhnout do šťastného konce, když ani pořádně nezná jeho samotný začátek?

Marta je liverpoolský pták. To znamená, že když jen na chvíli opustí vlakové nádraží, celé se i s lidmi uvnitř propadne do země. To přece Marta nemůže dopustit, a tak jediné, co kdy poznala, je vestibul železniční stanice v britském Liverpoolu. Žije s Matkou, jež jí celou dobu říkala, že je Ztracená, nemá žádné jméno a vlastně vůbec neexistuje, v bytě nad kanceláří ztrát a nálezů, každé ráno tančí nádražní halou a celé dny si povídá se svými jedinými přáteli, zaměstnanci nádraží. Jednou jí přijde na začátku služby v kanceláři kniha s jasným vzkazem pro ni, který říká, že jí její Matka o začátku její pohádky lže. 

A tak si prostřednictvím plakátků a knih, jež jí tajemný Anonym posílá, s tímto neznámým začne dopisovat. Mohl by vědět něco o jejím narození, o její rodné matce. Jaký měla důvod pro to, aby ji opustila. Do toho nečekaně zemře její adoptivní Matka, a tak, aby mohla stále žít v bytě nad kanceláří ztrát a nálezů a pracovat tam, potřebuje svůj rodný list, potřebuje existovat. A v tom by jí mohl pomoct její záhadný dopisovatel. Začíná snad nejdůležitější kapitola příběhu Marty, v níž poznává nové jak dobré, tak zlé lidi, ale i sama sebe a snaží se přijít, kdo vlastně je. Chce se konečně nalézt.

Kniha Nalezení ztracené Marty mi připadá jako takový mišmaš, autorka se pustila do mnoha témat, od nalézání sama sebe, přes nevyrovnání se se smutky z dávné doby, až po tajemství obestírající hudební skupinu Beatles. Podle mě se v tom Caroline Wallace tak trochu zamotala a nedávalo mi to úplný smysl. Působilo to až přebytečně a na sebe příliš naplaceně. Příběh o Martě měl tolik potenciálu a dal by se tak rozvinout, ale autorka se radši pustila do popisování něčeho, co pak ani nedokázala dotáhnout stoprocentně do konce. Celou knihu jsem doufal, že se to všechno na závěr nějak propojí, ale bohužel se tak úplně nestalo a doposud nechápu, proč to vlastně autorka takto celé zamýšlela napsat. Samotné rozuzlení jsem uhodl už v první čtvrtině knížky.

Knížce však nelze upřít její skvělá čtivost. I když vás děj tolik nezaujal a příběh vás zas tak nebaví, což byl přesně můj případ, písmenka pod očima jen probíhají, ani se nestačíte divit jakou rychlostí. Také přímo hýří množstvími krásných rad a citátů. Ti čtenáři, kteří mají rádi takové ty až motivační příběhy plné vážně pěkných výroků, pro ty je knížka Nalezení ztracené Marty zřejmě úplně stvořena. Za to dávám Caroline Wallace palec nahoru, avšak to ostatní se jí za mě prostě moc nepovedlo. I postavy byly hrozně nijaké. Ano, Marta je naprosto odlišná hrdinka, než jaké známe, a může za to hlavně výchova její despotické Matky, jež jí do hlavy vštěpovala samé nesmysly, ale jinak jsou ostatní postavy hrozně nevýrazné a rozhodně nejsou silnou stránkou příběhu. Například vůbec nechápu chování Maxe. To už bylo naprosto přehnané.

Možná to mohlo být mým chvilkovým rozpoložením či něčím podobným, ale mě jednoduše Nalezení ztracené Marty od Caroline Wallace absolutně nezaujalo. Mohl za to velmi zmatečný děj, splácání několika totálně odlišných témat do jedné knihy a téměř žádná možnost se s jakoukoli postavou ztotožnit. Celé to bylo i hrozně předvídatelné. Alespoň děkuji za autorčin velice čtivý a jednoduchý styl psaní a její nádherné rády a citáty, kterými prokládá celou četbu. Avšak mám pocit, že jsem celou knihu zřejmě nepochopil, jak bych asi měl, a proto si myslím, že si své spokojené čtenáře určitě najde.

Hodnocení: 50 %

Za poskytnutí recenzní e-knihy děkuji portálu eReading.cz

Zdarma ukázka knihy je dostupná ZDE